Přihlásit se

Sportovní partner klubu

Kalendář klub

<< < červen 2017 > >>
po út st čt so ne
29 30 31 01 02 03 04
05 06 07 08 09 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24
26 27 28 29 30 01 02
11 událostí v měsíci červen 2017 11 událostí v měsíci červen 2017
Narozeniny
PictureMarek Březina - KOL (23)
1 událost dne 06. červen 2017
Narozeniny
PictureAdam Růžička - KOL (18)
1 událost dne 07. červen 2017
Narozeniny
PictureJosef Šafra - KOL (22)
1 událost dne 08. červen 2017
Narozeniny
PictureJan Hampl - KOL (15)
1 událost dne 09. červen 2017
Narozeniny
PicturePetr Movsesjan - KOL (13)
1 událost dne 13. červen 2017
Narozeniny
PictureJakub Kubík - KOL (13)
1 událost dne 19. červen 2017
Narozeniny
PictureErik Braun - KOL (14)
1 událost dne 20. červen 2017
Narozeniny
PictureJan Veselý - KOL (23)
1 událost dne 21. červen 2017
Narozeniny
PictureMilan Valášek - KOL (25)
1 událost dne 23. červen 2017
Narozeniny
PictureMichal Kunášek - KOL (19)
1 událost dnes 25. červen 2017
Narozeniny
PictureDominik Jiráň - KOL (21)
1 událost dne 28. červen 2017

Narozeniny slaví

Dominik Jiráň
Dominik Jiráň
29.06.1996 - 21 let
Lukáš Pešek
Lukáš Pešek
02.07.1998 - 19 let
Petr Dudek
Petr Dudek
03.07.2004 - 13 let
Lukáš Pajer
Lukáš Pajer
04.07.2003 - 14 let
Vojtěch Zelenka
Vojtěch Zelenka
12.07.2005 - 12 let
Filip Vaňkovský
Filip Vaňkovský
18.07.2002 - 15 let
Robin Netušil
Robin Netušil
20.07.1998 - 19 let
Vojtěch Polák
Vojtěch Polák
20.07.2004 - 13 let
Jan Vyvial
Jan Vyvial
23.07.2006 - 11 let

Tomáš Plekanec. Autor: web bezfrazi.czTomáš Plekanec. Autor: web bezfrazi.cz,,Trenér, který vám nic neřekne, ve vás nevidí potenciál ke zlepšení. Ten, který vás tepe, chce, aby z vás něco bylo,“ to mimo jiné zdůrazňuje Tomáš Plekanec ve svém článku pro web bezfrazi.cz. Nejen tato myšlenka nás zaujala, a tak Vám nabízíme celý článek jednoho z nejlepších hokejistů České republiky.

Do detailu

Tomáš Plekanec

 

Nečekej.

 

Nejdůležitější pokyn, jaký jsem kdy od trenéra dostal.

 

Jednoduchý a jasný, přitom pro mě nejsložitější na pochopení.

 

Proč se mám za někým po ledě honit, když si na něj můžu počíhat? Od kouče Clauda Juliena jsem dostal ceres hned poprvé, co jsem se při hře postavil na modrou a nechal soupeře založit útok, že si je pak najedu.

Prý co jako dělám, ať koukám napadat.

 

Aha…

 

Od osmnácti jsem hrál stabilně extraligu, kde jsem se dokázal prosadit, a pravidelně mě zvali do mládežnických reprezentací. Do Montrealu jsem proto v roce 2002 odcházel se sebedůvěrou, měl jsem pocit, že hokej umím. Tehdy se u nás bralo jako samozřejmé, že Češi jsou chytří a Kanaďani hloupí, tak jsem si říkal, že tam z nich budu dělat pitomce. Že to zvládnu vodit jako na Kladně.

 

Nebyl jsem namachrovaný, prostě jsem si věřil, že to se svým stylem hry zvládnu a budu mít navrch díky vyčůranosti, která mi nikdy nechyběla. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že si mě nenechají v prvním týmu. Představoval jsem si, jak jim ukážu, co umím, a hned zůstanu v NHL.

 

Byl jsem docela naivní.

 

V přípravě jsem sice udělal asi čtyři body, což je docela dost, a už jsem se proto viděl v dresu Canadiens, ovšem dřív než jsem se nadál, mazal jsem na farmu. Až tam jsem začal zjišťovat, jak celý systém v zámoří funguje a taky, že zrovna Montreal je klub, který hráče z rezervního mužstva bere snad nejméně ze všech. Aspoň mi to tak v té době přišlo.

 

Ještě v letadle do Kanady jsem byl přesvědčený, že když někoho podepíšou, šanci mu dají. Že mě čeká férový boj, v týmu jsou třeba tři otevřené fleky, a pokud zahraju líp než někdo jiný, jeho místo dostanu. Neznal jsem souvislosti. Netušil jsem, jak se do všeho promítají smlouvy nebo záměry vedení. Že třeba určitý hráč správně dostat místo nemá, ale oni ho potřebují vyměnit, takže zůstane místo vás, přestože jste lepší.

 

No nic. Tomas Plekanec assigned to AHL.

 

OK. Tak mě prostě jen zkoušejí, myslel jsem si. Na farmě zvládnu dobře deset zápasů, dám nějaké body a půjdu nahoru.

 

Brzy mi docvaklo, že tak rychlé to nebude.

 

Střízlivět ze všech podobných úvah jsem začal hned, jak jsme se spoluhráčem Jožko Balejem dorazili do Hamiltonu.

 

Ubytovali jsme se v zašlém hotelu Ramada Inn. To jméno mi zůstalo v paměti. Potom jsme vyrazili ven na jídlo do města se zvláštní atmosférou, kde nám došlo, že nás čeká peklo. Že tady to vážně nebude sranda. Naší nejčastější činností se stalo nadávání. Na všechno.

 

Hokejově to přitom nakonec nebylo tak špatné. Dal jsem 46 bodů, což ve staré AHL před výlukou a úpravou pravidel, v té masolize plné háků a seker, představovalo solidní výkon. Určitě mi pomohla zkušenost z extraligy, s tvrdostí jsem se uměl vypořádat líp po všech těch ostrých soubojích třeba s Frantou Kučerou nebo Pavlem Šrekem. Jak jsem byl totiž odjakživa slušňák, tak na ledě mi drzost nechyběla. Zatímco v civilu bych byl před těmihle chlapy malinkatej a snad bych jim i vykal, protože jsem je už jako malý sledoval, při zápase mi bylo jedno, co jsou zač. Až tak, že když dneska vidím něco takového, co jsem předváděl já sám, vyloženě to neuznávám.

 

Přece si nemůžete dovolit říct takovému borci, ať jde do… No, někam hodně hluboko.

 

Možná mě ti kluci ani neslyšeli, ale já vím, že teď bych to už neudělal.

 

Zároveň jsem ale díky tomu přežil v AHL.

 

To, jaký jsem typ hokejisty, má počátek už v dětství. Pro nás do dorostu neexistovala žádná taktika, nikdo nám neříkal, jak se chovat v obranné třetině, jak v útočné a co dělat ve středím pásmu. Ne. My hráli. My se bavili a dělali jsme na ledě, co nám přišlo přirozené.

 

Vlastně nejen na ledě. Naše generace měla oproti dnešním českým dětem výhodu, že když jsme nebyli na tréninku, vzali jsme fotbalový míč, házeli si na koš nebo pinkali přes síť. Aniž by nám docházelo, že se tím něco učíme, ohromně jsme se po všech směrech lepšili ve sportovním myšlení, uměli jsme se postavit ke všem disciplínám, přirozeně jsme rozvíjeli svoji kreativitu.

 

Nikdo z nás nebyl celý den u počítače, nebo naopak naložený v posilovně, neměli jsme specializované tréninky na bruslení nebo střelbu. Ano, dnešní mladí jsou i díky všemožným vynálezům rychlejší a silnější, my zase umíme něco, co se dá získat jen nekonečnými hodinami za barákem s merunou.

 

Až v juniorech jsem poprvé slyšel základy jako kam najíždí centr, kam křídla. Pořád však nenastalo něco jako osekávání hráčů do šablon, nemuseli jsme v konkrétní situaci dělat konkrétní věc. Hráli jsme sami podle toho, co jsme cítili, že je v danou chvíli nejlepší.

 

V Americe jsem pak docela zíral. Dozvěděl jsem, že není od věci se občas podívat i do obrany, přestože jsem útočník. Že týmy dodržují určitý systém.

 

Proč mě, sakra, nutí hrát jinak, než jsem zvyklý?

 

Začali ze mě tvořit two-way hráče, tedy toho, který je použitelný v ofenzivě i při bránění. Stále bylo dost času to do mě dostat. Po Julienovi přišel Doug Jarvis, další borec s neskutečně vymakanou taktikou, a donekonečna mi vysvětloval každou drobnost. Věřím, že jsem je vstřebal snáz právě díky kreativitě získané v dětství, bylo pro mě jednodušší provést úkoly, jaké jsem dostával, protože jsem si zkrátka uměl poradit.

 

Odmala třeba bylo mojí silnou stránkou čtení hry. Vidím, co protihráči zamýšlí, což se při bránění hodí. Dodnes bráním pozičně, chytře, místo abych s někým třískal o mantinel, dokud vyloženě nemusím. Proč taky, když si můžu vzít puk?

 

Uměl jsem tohle vždycky, ale nevyužíval jsem to, protože jsem chtěl být útočný, v čemž mě na Kladně podporovali.

 

Najednou jsem měl vepředu lítat ze strany na stranu a ještě se vracet.

 

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že na tom asi něco bude, když to po mně všichni vyžadují. A zpětně teď vidím, proč se mým oblíbeným heslem stalo: „Talent tě dovede ke dveřím, ale otevře je až charakter.“

 

Tohle pochopit znamená podle mě jeden z nejdůležitějších rozdílů, který dělí hokejisty na ty, kteří se do NHL prosadí, a na ty, kterým se to nepovede.

 

Musíte zkrátka dělat, co po vás chtějí. Jestliže si pojedete svou, neuspějete.

 

Jasně, je potřeba mít kliku a vydat ze sebe všechno, co ve vás je. Jenže s tím se počítá automaticky. Můžete ale být dobří, jak chcete, ovšem pokud nerespektujete pokyny trenérů, jste bez šance. Támhle čekají další zájemci o váš flek. A je jich vcelku dost.

 

Mně navíc pomohlo, jak jsem byl jako dítě vychovaný, uznávám autority. Dnešní mladá generace už to má jinak.

 

To víte, že jsem si taky doma stěžoval, jak mě někdo nemá rád a že mě trenéři peskují a nestaví mě. Pokaždé jsem si pobrečel a pak mi naši vysvětlili, že když mi někdo vytýká chyby, asi má zájem, abych hrál dobře.

 

Dneska jim dávám za pravdu.

 

Trenér, který vám nic neřekne, ve vás nevidí potenciál ke zlepšení. Ten, který vás tepe, chce, aby z vás něco bylo.

 

Na Kladně se teď stal koučem Pavel Patera, v reprezentaci nedávno Jarda Špaček, s oběma jsem hrával. Ovšem od chvíle, co sedí v trenérské kabině, jsou pro mě nadřízení. Budu dělat bez výhrad, co mi řeknou, tak to mám odjakživa dané. Myslím, že zrovna tenhle přístup mi hodně ulehčil cestu do NHL.

 

Beru, že během hry je mojí povinností plnit, co po mě trenér chce, protože je to navázané na taktiku.

 

Právě tímhle přístupem se podle mě pozná týmový hráč. Drží hubu a podřídí se mužstvu. V mém případě je taky tohle asi největší důvod, proč začínám dvanáctý rok v kuse v Montrealu.

 

Pak jsou ti, kteří nerespektují systém. Narušují tím chod týmu a všechno, co na to navazuje.

 

Určitě jste viděli, jak jsme se kdysi porvali s jedním spoluhráčem na tréninku. Není podstatné, o koho se jednalo, ani jestli jsme spolu chodili na kafe. Důležité je, že deset minut před tím jsme jako celé mužstvo seděli v kabině na poradě kvůli sérii prohraných zápasů.

 

Řekli jsme si, že vlezeme na led a budeme předvádět přesně to, co po nás bude trenér vyžadovat, že nikdo nic nevypustí a všechno pojedeme v tempu na sto dvacet procent.

 

Třiadvacet hráčů to bezvýhradně dělalo, jeden hned od začátku ne.

 

Stát se to samé dneska, řešil bych tu situaci jinak. Třeba bych vybouchl až v kabině, kdy bych mu něco řekl. Tohle ale bylo stupňované a do mého jednání se promítla spousta souvislostí. V jaké chvíli se to stalo, v jakých emocích jsme všichni dlouhodobě byli.

 

Neruplo mi v hlavě kvůli jedné situaci jen tak. Kluci zkrátka potřebovali vidět, že takhle to dál nejde.

 

Sám jsem v kariéře taky dostal spoustu lekcí, nebyl jsem vždy takový, jako teď.

 

Minimálně ne postavou.

 

Než jsem odcházel do Kanady, vážil jsem devadesát sedm kilo. Ale že by mi to vadilo? Vždyť jsem byl i tak nejlepší, i jako oplácaný jsem to technicky vodil, ani jsem nemusel tolik bruslit. Akorát jsem byl pořád poslední v běhu, ale to by se ani dneska nezměnilo.

 

Naštěstí jsem si včas přiznal, že to takhle nepůjde, a hned na první kemp Montrealu jsem dorazil daleko hubenější. Známý mého spoluhráče pracoval jako specialista na výživu a já si od něj nechal předepsat dietu, kterou jsem pak do puntíku dodržoval.

 

Bolelo to, o tom žádná. Vždyť já jedl třeba jen maso vařené na vodě a rýži. Celkem drastická změna, ale zároveň taková, při níž jsem měl pořád dost energie na trénink.

 

Jenže během sezony jsem zase přibral, přestože zdaleka ne tolik, co dřív. Kilo, dvě. Pořád jsem totiž třeba jedl sladké. Trvalo mi snad pět let, než jsem zjistil, co je v tomto ohledu správné. Ani dodnes vlastně úplně stoprocentně nevím, co přesně je dobré který den jíst, ale jsem o hodně dál než ve svých prvních letech v Kanadě. I díky spolupráci s nutričními poradci už chápu spoustu důležitých detailů.

 

Jedna stravovací historka se se mnou každopádně táhla od prvního roku v Hamiltonu.

 

Neměli jsme týmové svačiny, tak jsem si cestou na zimák koupil v Tim Horton’s donut, něco na způsob naší koblihy. V kabině jsem si ho pěkně rozbalil a s chutí se do něj pustil. Frajeři, kteří už věděli, co se jak má, na mě jen zírali. Slýchal jsem pak na svůj apetit narážky hodně často.

 

Nejdřív mi to bylo jedno. Já tehdy v tom zápase v St. John‘s dal dva góly a říkal jsem si, co je komu do toho, co jsem předtím jedl.

 

Hranolky v McDonaldu po zápase, před zápasem zmrzlina, sušenky, Milky Way, Bounty, všechno jelo. Vždyť já jako malý snídal tři tatranky.

 

Dneska si je dám jen na nároďáku, a to ještě vyloženě na chuť. Koblihu jsem za deset let měl možná jednu.

 

Vzpomínám, jak mě poprvé zavolali k prvnímu týmu. Pokaždé mě rozesměje, když si vybavím, jak se mě kouč ptal, jestli na farmě hraju oslabení.

 

„Jo, hraju. Dal jsem v nich už tři góly.“

 

Co jsem to vykládal?

 

Zpětně mi sepnulo, co ze mě vypadlo za kravinu. Koho zajímá, žes dal tři góly v oslabení, hlavní je přece ubránit ho. Měl jsem držet pusu, zvlášť když jsem ještě neuměl moc dobře anglicky. Trenéry jsem každopádně docela pobavil.

 

Ale oslabení od té doby hraju pořád.

 

Jsem za to vděčný. Vždycky jsem to tak chtěl, abych byl co nejvíc na ledě. V mládežnických reprezentacích mě takhle třeba vůbec nevyužívali, brali mě jen jako útočného hráče, což mi vadilo. Já chtěl víc icetimu. Jo, střílel jsem góly, ale hrál jsem hrozně málo, což mě štvalo. Pokud mi nevyšel zápas, řekl jsem, že jsem nebyl v tempu.

 

Teď je ze mě hokejista používaný ve všech situacích, což mě vyloženě baví. Je celkem rozdíl, srovnat to s tím klukem v Hamiltonu, který se soustředil víc na svoje výkony než ty týmové.

 

Na farmě to ani jinak nejde. Jakmile tam přijdete, vidíte okolo sebe jen kluky, pro které existuje pouze vidina NHL a nic jiného. I já se samozřejmě chtěl co nejdřív probojovat nahoru. Po jedné situaci jsem si ale uvědomil, že by se to nemělo dávat tak najevo. Prošel jsem si v AHL tři dlouhé roky, takže vím, o čem mluvím…

 

Prohrávali jsme v zápase 1:6 a já tři minuty před koncem snižoval na 2:6 tak, že jsem si stáhnul puk pod sebe, jako tou dobou udělal Pavel Dacjuk při nájezdu na Tomáše Vokouna. Prostě jsem si brankáře vychutnal.

 

Začal jsem tahat šuplíky, pumpovat rukou.

 

Spoluhráči na mě pak ale byli naštvaní, možná mi i něco řekli. Pochopitelně, ovšem já tehdy nechápal proč. Až časem mi došlo, co se jim nelíbilo. Zaprvé jsem vůbec neměl slavit úplně zbytečný gól a v první řadě jsem měl v takové chvíli radši obyčejně vystřelit.

 

Jenže já měl před očima NHL, byl jsem rád, že jsem se trefil. V tomhle musíte být na farmě sobecký, stejně jako 99 procent zbylých kluků, což zjistíte hned, co se objevíte v šatně záložního týmu. Jistě, jinak to tam nejde, vaši práci vám chce vzít někdo jiný a vy musíte ukázat, že sorry, tady jsem já. Ale všechno musí mít svoje hranice.

 

Dneska už nepotřebuju vždycky dát gól.

 

Pořád je to bonus, který potěší, nejvíc mi ale udělá radost, pokud mě někdo pochválí za věc, jaká není vidět na první pohled. Když vymetete víko, každý vás plácá po zádech. Ale když někoho zablokujete ve středním pásmu, aby nemohl ujet do úniku, když vystihnete přihrávku směřující před prázdnou branku nebo když někoho sundáte a rozehrajete situaci, z níž padne gól, zahřeje, pokud to někdo uvidí a přijde za vámi, jak to bylo super. Daleko víc než když mi řekne, že moje dva góly byly pecka, přičemž já vím, že onen konkrétní zápas, v němž mě třeba vyhlásili první hvězdou, za tolik nestál.

 

Stejné to je s takzvanými velkými jmény.

 

Je fajn mít důvěru, abyste byli nasazovaní na Crosbyho nebo na Ovečkina. Ti kluci samozřejmě umějí něco výjimečného a musíte si na ně dávat větší pozor.

 

Jenže dneska máte takové frajery tři v každém týmu.

 

Kolikrát je druhá lajna lepší než ta první, nebo aspoň v jednom konkrétním zápase. Hledisko, že hrajete proti nejlepším hráčům soupeře, je proto zavádějící. Kdo je nejlepší hráč? Je to Crosby, nebo druhý útok někde ve Vancouveru, který teď má šňůru deseti zápasů s gólem? V daný zápas, v danou situaci, v konkrétním rozpoložení může být nejlepší někdo úplně jiný, než čekáte. Na co vám je statistika, že nastupujete proti nejlepším hráčům, když dnes byla nejlepší ta oficiálně druhá garnitura?

 

Trenéři tohle dokáží rozlišit a manažeři poznat. Využijí vás, jak je nejlepší pro tým.

 

Proto je i moje hokejová cena jiná, než vypovídají statistiky, a nejspíš proto si mě taky nechávají v Montrealu takovou dobu.

 

Nejde o to, jestli udělám šedesát bodů. To je jen takový ukazatel. Zásadní je dávat si záležet i na nejmenších detailech. Dnešní hokej na nejvyšší úrovni je totiž právě o nich. Pro můj vlastní pocit je nejpodstatnější, že po každém střídání vím, co jsem na ledě odvedl. Na střídačce mi to vždycky proběhne hlavou, podrobně si projedu, kdy jsem udělal dobrou věc a kdy špatnou, nebo kdy jsem neudělal nic.

 

I to je vlastně tak trochu chyba, protože bych nad tím neměl tolik přemýšlet, ovšem jde o činnost, která mi pomáhá. Zvlášť proto, že zjistím, co se mi nepovedlo, a příště si na to dám pozor. Umění pak spočívá ve schopnosti vypustit z hlavy špatné střídání.

 

Když u nás lidem řeknete o sportovní psychologii, pořád si myslí, že jste tak trochu blázen zralý na Chocholouška, přitom to s tím nemá nic společného. Sám jsem se k tomuhle poznání dopracoval a od určité doby mám blízko sebe dva lidi, kterým můžu zavolat a říct jim, co mě štve a oni mi poradí, jak reagovat. Ne nadarmo se říká, že psychika je nejhorší nemoc. Ruka vám sroste, koleno se zahojí. Ale na srovnání myšlenek potřebujete delší čas. Je jednoduché říct, co máte dělat, ale provést to je těžší.

 

Navenek prý dneska při hře působím vyrovnaně. Asi jo, je to výsledek soustředění. Při jedné dost špatné sezoně v začátku kariéry jsem si uvědomil, že jinak to nepůjde. Věděl jsem, že se musím vzpamatovat, jinak skončím zpátky na Kladně. Tehdy jsem nad každou chybou tři dny přemýšlel. Nemohl jsem dobře dohrát zápas, ve kterém jsem ji udělal, nezvládal jsem další den udržet na něco pozornost, pořád mě to štvalo. Nedej bože, abych zavinil gól. To bych radši na led už ani nešel.

 

Po těchto zkušenostech jsem se naučil vložit do své práce stoprocentní soustředění, díky němuž se nezabývám tím, co bylo. Důležité je, co je tady a teď. Své pochyby asi úplně neodstraním nikdy, mám to holt v povaze, ale jde je eliminovat, abych byl schopný fungovat na určité úrovni.

 

Nemyslete si, i dneska, pokud na začátku zápasu neudělám něco správně, nedovolím si pak věci, které bych si jinak troufnul. Ale třeba už ve třetí třetině se sám prosadím, strach z dalšího zaváhání postupně odbourám. Tehdy před lety jsem skoro zapomněl bruslit, hlava mě úplně vypnula.

 

Dneska mě díky všemu, čím jsem prošel a co jsem si uvědomil, hokej stále obrovsky baví.

 

Prý to není na první pohled tak patrné. Říkají mi, že tolik nedávám najevo radost, ani po gólech. Mě tedy přijde, že když dám nějaký důležitý, neudržím se, ale jinak na tom asi něco bude. Vnímám totiž každý svůj gól tak, že není jen výsledkem mé práce.

 

Dal jsem ho, protože mi dobře nahrál spoluhráč. Protože dobře udělal věc ve středním pásmu. Protože na mě někoho nepustil.

 

O tomhle je pro mě hra, kterou se živím.

 

A při které už jenom nečekám na modré čáře.

Partneři klubu

animace partneri

Zimní stadion